Kde domov můj (I.)?

02.04.2021

Proč jsme vlastně odešli do zahraničí? Za studiem, za prací, za partnerem/kou, z politických důvodu, naučit se jazyk, za dobrodružstvím? Nebo to mělo i jiný důvod?

Některé důvody k odchodu zůstávají zpočátku skryté a objeví se až v určité fázi adaptace na novou zemi.


Ve své psychologické praxi se setkávám s klienty v různých fázích adaptace na novou zemi. 

Někoho pobyt v zahraničí zaskočil a potřebuje pomoci se zorientovat. Jiného klienta pobyt v zahraničí naopak vnitřně posunul a hledá, jak se dále rozvinout. A někdo další získal potřebný odstup od původní země, resp. svého okolí a využívá čas i k vyrovnání se s minulostí a následně se pak také posune vpřed. S těmi, kteří odešli jen na dobu určitou a pocit nového domova ani nehledají se potkávám méně.

V ideálním případě je adaptace na novou zemi završena integrací do nové společnosti.

Nicméně jak tato adaptace probíhá a co během ní prožíváme?

Mnoho lidí hledá ještě před odchodem dostupné informace o nové zemi a třeba ji i několikrát navštíví. Těší se, zažívá euforické pocity, nezřídka i nerealistická očekávání. Po příjezdu se s novou zemí seznamuje, potkává nové lidi. Většinou bývá tato fáze příjemná. Člověk má tendenci některé nepříjemné věci nevidět, podobně jako se to stává v rané fázi zamilovanosti. Délka této fáze je velmi individuální.

Zcela jiné pocity ovšem může ve stejnou dobu zažívat partner/ka, který vycestovává jako doprovod a zatím nemá v nové zemi zajištěnou práci, neumí jazyk, nikoho nezná apod. I tak se samozřejmě může těšit a zároveň zažívat obavy, jak vše zvládne, může mít obavy z finanční/jazykové závislosti na partnerovi, obavy z otočení rolí (intenzivnější péče o děti/domácnost) aj.

Nicméně do pocitu zamilovanosti se postupně začne vkrádat deziluze. V této fázi začíná člověk srovnávat s původní zemí, cítí se částečně zklamán, objevují se stavy různě intenzivního stesku po původním domově.

Síla této fáze může dosáhnout až kulturního šoku. V této chvíli může jedinec začít trpět psychickými problémy - špatnou náladou, ztrátou smyslu pro humor, ale i fyzickými obtížemi jako je nechutenství, bolest hlavy, poruchy spánku... V krajním případě může zaujmout nepřátelský postoj vůči nové kultuře.

U někoho se naopak objeví nostalgie ve smyslu idealizování si a přikrášlování minulosti. To může nastat i v případech, kdy daný člověk odešel z politických důvodů a dočasná převaha emocí nad racionalitou vytvoří falešné naděje na návrat do něčeho, co nikdy nebylo. Často se zintenzivňují pocity, že ztrácí kontakt s původní rodinou a chybí mu společná setkání. Již ale třeba zapomíná na to, že dříve si čas na společný oběd či kávu udělal málokdy. Naopak až po vlastním odchodu si společných chvil více váží.

Lidé během fáze deziluze reagují různými způsoby. Někteří začnou mít tendenci stýkat ve volném čase jen s krajany a touží mluvit rodným jazykem. Jiní naopak přetrhávají vazby s původním prostředím, s již známými krajany a někdy se až snaží zapřít svůj původ.

Velmi častou reakcí je pocit dlouhodobé dovolené aneb kdy je jedinec "jednou nohou v původní zemi a druhou v nové zemi". S tímto pocitem se často setkáváme u expatů, často s pracovní smlouvu na dobu neurčitou a zároveň tedy s možností, kdykoli se vrátit do původní země. Jsou tak vystaveni věčné otázce, kde jsou vlastně více doma, kde mají investovat do sociální vazeb apod. Zároveň někteří z nich zažívají i pocit "zlaté klece" - v tomto případě pocit finančního zabezpečení, který je někdy blokuje v bližším pohledu na pocity nespokojenosti, které zažívají v jiných oblastech.

Deziluze jako taková není špatná. Je to jedna mince, která má dvě strany. Jedna strana je možná určitým zklamáním, nicméně právě ta druhá strana umožňuje realistický pohled na novou zemi a nabízí možnost adaptace na novou zemi.

Ke konci fáze deziluze stojí člověk na rozcestí - bude v zahraničí žít např. s pocitem dlouhodobé dovolené, nebo vykročí směrem k integraci v nové zemi.

Pokračování za týden😊.

Anna